Sbohem.

6. března 2014 v 0:18
Končím s tímto blogem. Je na čase se hnout dále a začít dělat něco jiného. Strávila jsem na něm pár let a vypisovala se z různých depek, pocitu bezmoci, ale také těch šťastných chvil. Stal se mým diářem a zpovědnicí. V neděli jsem se vrátila z hor. Byla to velmi zajímavá zkušenost a jelikož jsem několik posledních měsíců propařila, tak teď mě čeká za dva měsíce zkouška…maturita je tady a já nejsem připravená, ale mám ještě dva měsíce, soukromého učitele a přátele kteří mě nenechají se flákat a neučit se. Ale hlavně motivaci v podobě uzavření tohohle období. Nemůžu to odkládat…dám ji…vím to. Mám sice trochu strach z matiky ale na těch 33% to jednoduše dám. A co dál no…má váha je 70 kilo a teď zařizuji aby ještě klesala. Znovu jsem se dostala do sportovního režimu a mám radost z toho že mám přátele kteří jsou při tom se mnou. Na horách jsem byla dlouho. Ale nebyla jsem jen na Božáku, ale taky jela do Pece na týden. Potkala Kubu a strávila s ním pár nocí a jsem ráda že jsem tam byla. A na horách? Poznala jsem lásku, měla krátkodobý vztah, měla milence a (bohužel) zvýšila docela podstatně svůj počet sexuálních partnerů. Ale momentálně jsem ráda, že jsem zpátky v realitě. Začínám se učit, sportovat a srovnávám si myšlenky. Momentálně mám plán jen dva měsíce…do maturity a pak nevím a ani to nechci vědět. Až bude po matuře, tak začnu plánovat dál…Nemusíte vidět na celou silnici, ale stačí na 200 metrů…tak nějak se to říká?! Nevím. Ale přeju vám hodně úspěchu ve všem co budete dělat. Žijte svůj život naplno a plňte si své sny každý den. Děkuju, že jste tady se mnou byly, ale je na čase se posunout zase dál…

Naposledy. Vaše Ella.

Sbohem.
 

One day, i will do it!!

2. června 2013 v 20:48
Tohle jsem našla na jednom blogu a nemohla jsem to tady nedat...je to tak pravdivé. Proč začínat žít až zítra...nebo něco udělat až zítra?! Když dneska je taky den a měli by jsme ho využít. Nebo snad ne??

Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v něm krásné dámské spodní prádlo. Balíček rozbalil ,zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky: "To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9 roky. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik". Přiblížil se k posteli a položil to hedvábné prádélko k jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž zemřela. Pak se ke mě obrátil a řekl: "Neukládej nikdy nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ je zvláštní okamžik."

A já stále dodnes myslím na jeho slova ,která změnila můj život. Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkon, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím více času s rodinou, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit. Od teď si už nic neschovávám na později. Denně používám své křišťálové sklínky. Když se mi chce, tak si obléknu mou novou koženou bundu i když jdu jen přes ulici do sámošky. I můj nejdražší parfém použiji, když se mi zachce. Slova jako např. "jednou" nebo "při příležitosti" už v mém slovníku neexistují. Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet i vědět vše hned. Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala, kdyby věděla, že už zítra nebude. "Zítra", které každý z nás bere na lehkou váhu. Myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím jí kdo ublížil. Ta myšlenka, že by třeba ještě šla do čínské restaurace /její oblíbené kuchyně/ se mi líbí.

To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou počítané. Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji. Teď nepropásnu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života. Stále si říkám, že každý den je zvláštní. Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.

- Autor neznámý

Kam dál

Reklama